Společnost

Je opravdu skvělé, když člověk žije v takové společnosti, která mu vyhovuje a kde je mu opravdu dobře. A neznamená to, že to musí být pouze jenom společnost lidí. To vlastně může být téměř jakákoliv společnost. Protože někdo se cítí nejlépe mezi zvířaty mezi domácími mazlíčky. A to ve většině případů bývají hlavně starší lidé, například moje babička říká, že už by nedokázala bydlet s nějakými spolubydlícími. Ona totiž bydlela jednu dobu v senior centru. Byla totiž dlouhodobě nemocná. Sice ano, měla tam nonstop společnost dalších seniorů, ale prý jí to vůbec nebavilo. Nelíbilo se jí to.

A říkala, že se jí nejvíce líbí doma, kde má své kočky. Babička má hodně koček, má také dokonce psa a sama říkala, že už by bez těchto zvířat vůbec být nemohla. Že nejlepší společností právě dělají její zvířata. Já se tomu nedivím a dávám také babičce za pravdu. Protože je opravdu hodně lidí, kteří se cítí ve společnosti zvířat opravdu nejlépe. Vezměte si, kdybyste třeba vůbec neměli žádné zvíře a přáli byste si ho. Tohle je většinou chtějí malé děti, ale rodiče jim to většinou nechtějí vůbec dovolit. Takhle jsem jednou dopadla já, když jsem po rodičích chtěla, aby mi pořídili malé štěně anebo kotě.

Bohužel jsem s tím vůbec neuspěla. Svého psa jsem si pořídila asi jako sedmnáctiletá holka. Kdybyste potom viděli moji rodiče, jak z toho byli opravdu nešťastní a jak nadávali, že máme doma zvíře, tak byste se asi chytali za hlavu. Moji rodiče je to snad asi přeháněli. Vůbec nechápu, proč třeba někteří rodiče nechtějí svým dětem pořídit nějaké zvíře. Vždyť já, no vůbec nic špatného není. Navíc se říká, že když dítě vyrůstá ve společnosti nějakých zvířat, že prý to také omezuje nějaké alergie a tak podobně. To já, když mám nyní syna, tak jsem mu pořídila pejska i kočičku. Protože syn si to přál a já to mám také doma ráda také máme doma potkana. Je to můj oblíbený mazlíček. Myslím si, že doma se takhle ve společnosti zvířat všichni ji máme moc dobře.

To, co jsme v té době měli na talíři, ovlivňovala nejen dostupnost potravin, ale i naše tehdejší kultura, ekonomické faktory a politika. Je velmi zajímavé sledovat, jak se stravování různých vrstev společnosti za doby socialismu vyvíjelo. Socialismus u nás panoval od roku 1948 do roku 1989. Po roce 1948 se tehdejší komunistický režim snažil přetvořit potravinářský průmysl dle svých představ. Tak došlo např. ke vzniku JZD. Tyto družstva měla za cíl zvýšit produkci potravin, avšak nevedlo to ke kýžené efektivitě. Zejména na začátku socialismu bylo některých potravin velký nedostatek.

Stravování se v Československu lišilo dle jednotlivých desetiletí. 60. léta 20. století bývají často označována za zlatou éru stravování. Docházelo totiž k určitému uvolnění v nabídce potravin, a najednou bylo k dispozici více ovoce, zeleniny a mléčných výrobků. Na naše talíře se dostávaly hlavně tradiční pokrmy, knedlíky, maso, omáčky. 70. a 80. léta představovali zhoršení situace a opět nedostatek potravin. Ženy musely při vaření často improvizovat a vařit s tím, co měli k dispozici. Využívali se hlavně klasické suroviny, jako brambory, zelí, cibule, mouka. Maso bylo považováno spíše za luxus.

Na talířích se neobjevovalo zdaleka tak často, jako dnes, a když už, tak často ve formě mletého masa. Ryby byly snad ještě větší vzácností a mohl si je dopřát prakticky jen ten, kdo si je sám ulovil, pokud nešlo o konzervy. Navzdory nedostatku potravin bylo v té době v Československu hodně restaurací. I když, jednalo se hlavně o závodní jídelny, které nabízely levné a rychlé stravování. Sladkosti byly v té době dostupné jen omezeně, a k dostání byly především ty naše tuzemské. Určitě si každý z vás vzpomene na Tatranky, Kofilu, Milenu, Fialky, Atlasky a další pochutiny. I přes nedostatek potravin a komunistický režim na tuto éru vzpomíná spousta pamětníků jako na zlatou éru Československa.

O tom, že dneÅ¡ní spoleÄnost je Äím dál zkaženÄ›jší, toho bylo již napsáno pomÄ›rnÄ› dost, zvláštÄ› na nejrůznÄ›jších sociálních sítích. Pokud bychom tÄ›mto hlasům naslouchali, museli bychom nutnÄ› dojít k názoru, že se svÄ›t řítí do pekla. Není tedy divu, že pokud jim věříme, pak se bojíme o budoucnost naÅ¡eho svÄ›ta.

 

Ukazuje se vÅ¡ak, že situace není až tak dÄ›sivá, jak se může zdát. StaÄí jen například, když se oprostíme od internetu Äi televizních zpráv a zaměříme se pouze na naÅ¡e osobní zkuÅ¡enosti. SkuteÄnÄ› vám pak pÅ™ipadá, že je vÅ¡e skuteÄnÄ› o tolik horší, než tomu bylo dřív?

 

 

Jistě, můžeme namítnout, že televizní zprávy jsou víc než kdy dřív plné násilí. A z toho se může také zdát, že je vše horší, než tomu bylo kdy předtím. Zde si však musíme uvědomit, že ani zprávy nejsou ani zdaleka tak objektivní, jak by se mohlo zdát.

 

PÅ™edevším jde totiž o televizní poÅ™ad, a jako takový chce mít co nejvyšší sledovanost. A toho dosáhne tím, že své diváky zaujme. ZkuÅ¡enost pak ukázala, že Äím horší a bombastiÄtÄ›jší zpráva, tím více lidi zaujme a tím více lidí pak bude zprávy sledovat.

 

 

I zde vÅ¡ak funguje zákon nasycenosti. JednoduÅ¡e Å™eÄeno, lidé si na tyto násilné zprávy zvyknou a už jim nebudou pÅ™ipadat tak senzaÄní. Pokud si tedy chce televize udržet sledovanost, musí dramatiÄnost svého zpravodajství neustále zvyÅ¡ovat. Tím pak vzniká dojem, že je na svÄ›tÄ› stále hůř.

 

Ve skuteÄnosti tomu vÅ¡ak tak ani zdaleka není. Když se podíváme do historie, zjistíme, že podobné Å™eÄi se vedou v podstatÄ› již celou zaznamenanou lidskou historii. PÅ™itom se vÅ¡ak nezdá, že by svÄ›t byl o tolik horším místem, zvláštÄ› když vezmeme v úvahu pokrok, kterého jsme dosáhli, a také neustálé zlepÅ¡ování lidských práv.

 

Pokud tedy chceme dneÅ¡ní dobu skuteÄnÄ› objektivnÄ› posoudit, mÄ›li bychom se zaměřit na to, co lze skuteÄnÄ› měřit, spíše než na pocity. Ty nám totiž jen málokdy dají skuteÄný obraz.

O tom, že společnost je polarizovaná, asi není třeba hovořit. Důsledky toho vidíme prakticky všude kolem sebe, a v extrémnějších případech může toto rozdělení dokonce roztrhat rodiny. Jen málokdo si to ale uvědomuje, neprakticky nikdo si to nepřizná. Také se příliš nepátrá po příčinách tohoto jevu. A to je škoda, neboť je to jen k naší vlastní škodě. Není tedy na škodu se podívat, co za tím vlastně stojí.

V první řadě je potřeba říci, že lidé sami za to v podstatě nemůžou. Není to však ani žádná náhoda, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti se jedná o řízenou situaci, kterou mají na svědomí především politici. A to včetně těch, kteří říkají, že se jim rozdělování společnosti nelíbí. Ano, je to sice pravda, avšak jen v určitém slova smyslu.

Samozřejmě není třeba říkat, že politikům tato situace vyhovuje, zvláště pak radikalizace lidí. Čím radikálnější totiž budou, tím spíše půjdou volit. Navíc se budou snažit i přesvědčit ostatní o tom, že daný politik nebo strana jsou tím správným řešením. Aby toho dosáhli, snaží se vytvářet mentalitu „my vs. oni“. To jsme ostatně mohli vidět i u nás, a to jak u parlamentních, tak i u prezidentských voleb. U těch parlamentních například navzdory tomu, že zde bylo mnoho stran, tyto se řadily vlastně pouze do jedné ze dvou skupin.

Jistě, tyto akce mají nepěkný vliv na běžné občany. Jak již bylo řečeno, lidé se takto mnohem více rozhádají. Avšak není to jediné nebezpečí. Čím více jsou totiž radikalizovaní, tím pravděpodobnější je, že se u nich projeví extrémní chování, kterým mohou ohrozit nejen sebe, ale také ostatní. Typickým příkladem mohou být nejrůznější teroristické útoky, i když nemusí jít ani zdaleka jen o ně.

Co proti tomu tedy můžeme udělat? Tím prvním je potřeba si uvědomit, že nic není černobílé, a že žádný politik ani politická strana nejsou dokonale čistí. A také nic není tak horké, jak se to uvaří. S výjimkou některých případů tedy není potřeba se bát.

Když se podíváme na statistiku nejÄtenÄ›jších Äasopisů a magazínů, tak zjistíme, že mezi nimi se dlouhodobÄ› drží na Å¡piÄce zejména ty spoleÄenské, které se zabývají pÅ™edevším celebritami. V nich najdeme nejen rozhovory s nimi, ale také Älánky o jejich životÄ›, pÅ™edevším pak soukromém. Ty jsou podle průzkumů ze vÅ¡ech nejÄtenÄ›jší.

 

ProÄ nás ale celebrity tak zajímají, když jsou to lidé jako my? Z jakého důvodu máme potÅ™ebu vÄ›dÄ›t, co se v jejich životÄ› pÅ™ihodilo, aÅ¥ už dobrého Äi zlého? Zde hraje roli kombinace hned nÄ›kolika faktorů, z nichž nÄ›které se zdánlivÄ› navzájem vyluÄují.

 

 

Důvodem, proÄ rádi Äteme o jejich neÅ¡tÄ›stí, je obyÄejná závist. Aniž si to uvÄ›domujeme, zahÅ™eje nás u srdce, že i slavní, úspěšní a bohatí mohou mít problémy. A Äím vÄ›tší tyto potíže jsou, tím vÄ›tší radost z toho máme. I proto jsou Äasopisy podobných Älánků plné.

 

Zároveň se však mezi ně chceme dostat. Život těchto lidí si v podstatě idealizujeme, a doufáme, že když se budeme chovat a vystupovat jako oni, úspěch si nás také najde. Proto jsou tak úspěšné dietní plány a jiné produkty, které jsou celebritami propagovány.

 

 

Na tom samozÅ™ejmÄ› není nic zvláštního. Již v dávných dobách lidé chtÄ›li být jako jejich idoly. ZmÄ›nila se pouze podoba a tvář toho, co obdivujeme. Princip vÅ¡ak zůstal stále stejný. Je vÅ¡ak otázkou, zda je nÄ›co takového skuteÄnÄ› tím nejlepším, co můžeme se svým životem udÄ›lat.

 

Každý ÄlovÄ›k je jedineÄný, a to, že Äteme o cizích neÅ¡tÄ›stích, nám Å¡tÄ›stí nepÅ™inese. JistÄ›, může nám to pÅ™inést jistý druh úlevy, že nÄ›kteří lidé jsou na tom jeÅ¡tÄ› hůř. Ale skuteÄnÄ› to potÅ™ebujeme? Nebylo by lepší se svým životem nÄ›co dÄ›lat?

 

Stejně tak je tomu u napodobování. Ani to nám nepřinese úspěch, neboť každý z nás má jiné podmínky, jiné vlohy. Je tedy mnohem lepší, když si najdeme svou vlastní roli, věc, ve které jsme dobří. Pak budeme mnohem spokojenější.